věrný přítel v psím světě

Příběh naší smečiny. Díl první

Na našem webu stále přibývají články především naučné. Ale i my se snažíme brát život s humorem a nadsázkou. Proto dovolte, abych Vám představila náš chlupatý blog o naší rodině.

Patřím mezi ty, kteří přes veškerou lásku ke psům chtějí na tomto světě zanechat otisk své genetické stopy…a asi i té digitální, a nejen proto jsem se rozhodla podělit o naše rodinné příběhy. Jsem žena, manželka, matka a dá se říct i psovodka, i když občas mne vodí moji psi a rozjetý kočárek. Mé okolí se při prvním těhotenství rozdělilo na dva póly: Jak to sakra můžeš těm psům udělat? a Kdy se hodláte těch čoklů zbavit, když čekáte dítě?. Inu, obě dvě skupiny jsem zřejmě zklamala, jelikož jsme si nechali jak psy, tak děti.

Než začnu vyprávět příběh naší smečiny (něco mezi smečkou a rodinou), bylo by vhodné nás ve zkratce představit. Jmenuji se Viki, jsem, jaká jsem, a co mám a nemám ráda, se mění podle ročního období, postavení měsíce, denní doby a nálady. Nicméně už dlouho se mě drží, že mám ráda jednoho muže, své děti (a často i cizí), zvířata (a to nejen ty naše), přírodu a lidi ve svém okolí. Můj muž je tvor, který neustále pečuje o mé zdraví a můj celkem nízký tlak mi neustále zvedá. Eda, náš prvorozený syn, je velmi podobný svému otci, a to nejen ve zvedání mého tlaku. Ve dvou letech už pozná všechny písmenka abecedy a číslice, ale jakmile jde o úkon „vykonat bobek do záchodu“, tak jde o nadlidskou záležitost. Pepa, naše malé miminko velikosti Jack Russella, je jako pes z útulku. Čím méně na něj máte čas, tím více lásky vám vrací, když si na něj čas uděláte.

Psiska čuchají. Dítě zatím z kočáru nepadá. Ideální moment na fotku a důkaz, že ta ruka, která drží telefon a fotí, by v klidu zvládla ještě další dva psy.

A teď k chlupatým členům naší domácnosti. Sem v zimním období patřím i já (k zimě ty chlupatý nohy patří). Cooper, kříženec staforda. Vzali jsme si ho z útulku ještě v Anglii, který mimochodem nedávno podpálili angličtí puberťáci (na kterých byla asi aplikována výchova-nevýchova, benevolentní výchova, volná výchova…zkrátka rozvoj osobnosti, v tomto konkrétním případě zřejmě té pyromanské). Letos mu bude osm. To, že mu bude osm let, už mimochodem říkám asi tři roky. Coop je vykastrovaný flegmatik, který smrdí jako fena. Takže na otázku typu Je to pes nebo fena? odpovídám Já ani nevím. Je neohrabaný, děsně smrdí (nejen jako fena, ale i jako staré ponožky) a stárne. Chválit ho radši nebudu, nebo se mi to vymstí. A Kiri, je kříženec s velkým K. Typický paňár, kterého lidi tak rozmazlili, až je z ní opravdová osobnost. Suma sumárum, kdyby byl Napoleon psí fenkou, byla by z něj Kiri.

Mimo to máme dvě „divoké“ kočky, které jsme si pořídili na chytání myší a místo toho nám baští jen granule, preferují lov ptáčků a se… nám do uhlí. Dál máme nechlupaté, ale již všechny opeřené slepice, které nenesou, ale na vesnici prostě patří, tak proč je nemít, a skoro ochočeného hryzce, který s chutí vždy požere kořeny od nově vysazených keřů na zahradě. Přestože jsou občas dny, kdy dokážu do zdi čučet i půl hodiny a nechám kolem sebe ten blázinec jen plynout, tak bych neměnila.

Teď, když už nás znáte, můžu začít vyprávět náš příběh. Příběh rodiny, která si vybrala být smečkou …  anebo něčím mezi rodinou a smečkou. Takže, jako počátek (berte to jako velmi hrubý počátek, protože patřím mezi skupinu lidí, kteří začnou vyprávět příběh „jak šli ráno do lesa“ a skončí příběhem „jak si před x lety pořídili nové vodítko na psa“) bych brala asi porod Edy a jeho přijmutí mezi nás. Vše začalo …

Ale to až příště :). A co vy, jste spíš rodina nebo smečka? 🙂

Další článek

Předchozí článek

Prodáváme

© 2019 Hundo - Obch. podmínky

Prohledat web: